Co bude dál?

30. května 2013 v 1:37 | Šaras |  Šaras a to všechno
Grejt.
Válím si prdel doma, kreslím, píšu, poslouchám hudbu a je mi fajn. To, že se asi poseru, až tase příjdu do školy, neřešim.
Najednou se zase začínám bavit s lidma, pozvolna... Je to fajn pocit, po pár nelichotivejch měsísíc izolace. Teda těma "lidma" nemyslím ty, co máme ve třídě, ale tak různě... I když ani šestá ypsilon mě třeba ještě úplně nezavrhla.
Chtěla jsem se strašně chlubit a strašně moc toho říct, ale poslední dobou postrádám nějakej ten smysl pro předání smysluplný a nějakym způsobem obohacující informace. Takže sorry. Možná je to taky tim, že je skoro třičtvrtě na dvě a vědomim, že mi na stole leží nedodělanej Hulk.

Dobrou s kobrou
 

Sny

24. května 2013 v 19:19 | Šaras |  Šaras a to všechno
Nudím se.
Klepou se mi ruce a všechno mě bolí. Mnohem radši bych byla na dramaťáku nebo venku. To mi chybí nejvíc - moje dvě hodinky naprostý samoty a sluchátkový terapie. Nikde nic, jen já sama. Jinak mě nic neschází. Jen bych si chtěla s někým povídat.
A nebo spát.

Občas přemejšlim nad tim, co moje sny znamenaj. Že se v nich potkávám s lidma, který jsou mrtvý. (Teda vlastně jen s jedním.) A nebo vídám Megí, jak si hraje s naším nynějším psem - Rouz. Zdá se mi o ní, že je tady pořád s náma, pak se probudím, prohlížim si starý fotky a všechno mě to strašně mrzí. Kdybych věděla, že je to naše poslední společná zima, náš poslední den - zkurvený úterý sedmýho února dva tisíce dvanáct! - nenechala bych ji odejít, nepustila bych ji, zachránila bych ji. Řvu jako malý dítě, schoulená na zemi a celá se klepu. Nejde to zastavit...
Pak tady jsou jiný sny. Sny o těch místech, o kterejch pořád nevím, jestli jsou skutečný nebo ne. O tom jezeře a zapadlý části jakýhosi města o stráni se skálama, napravo byly nějaký domky... A pak taky ten les a hrad v něm. Je to jen fantazie? A nebo je to jen nějak pokroucený, aby to vypadalo jako fantazie? (Ježišmarjá, jak nad tim přemejšlim, tak se mi ty místa strašně rychle vybavujou jedno přez druhý. Je to docela strašidelný. Nemam ráda svou pokroucenou mysl.)
Občas mam i noční můry. O tmě a o strachu. (Když jsem byla malá, tak mě brácha zavíral do skříně, která je teď ve sklepě.) Nasrat na tyhle sny, nenávidm je. Nejde rozsvítit. Žárovka svítí, ale je tma. Dřív se mi zdálo, že je předemnou něco, na co se nesmím dívat. Zavřela jsem oči, ale stejně jsem viděla. Pamatuju si sny, kdy jsem byla co nejvíc namáčklá pod oknem, protože vevnitř bylo na okno namáčklý velký zrůdný a nebezpečný něco.
Další sny jsou ty úplně nesmyslný, který většinou hned zapomenu. Nemaj pro mě význam.
Zbytek je... Probudíte se a ještě pár vteřin žijete v domění, že se vám splnilo obrovský přání (jo, už párkrát se mi zdálo, že jsem v posteli s Marilynem Mansonem. To jsem se pak vzbudila a měla jsem slzy na krajíčku. :D) a pak jste akorát zklamaný...Do toho by se daly teoreticky počítat i mokrý sny, žejo.

Jsem ospalá, znuděná a smutná. Všichni na mě serou, tak jdu asi zase čumět na Soul Eatera a budu čekat na zázrak.

Angína

23. května 2013 v 23:31 | Šaras |  Šaras a to všechno
Meh.
Mam angínu. Asi ji budu mít pravidelně každej rok při začátku a měsíc před koncem školního roku. Teda, bylo by to fajn, protože bych si tim nekazila prázdniny a zároveň by mi to neposralo nic ve škole. Ani mě to nějak extra nebolí. Jen tak decentně. A jen levá mandle. A chrapot mam taky jen trošičku. Prostě skvělý.
Jak nic nedělám, tak mam tolik volnýho času, že nevim, co mam dělat dřív - jako z věcí, na který normálně neni čas - tak nedělám nic. Jen přemejšlim a koukám na Soul Eatera a píšu si s lidma.

Taky jsem začla (konečně) dělat na mym cosplayi na San (Princezna Mononoke, abyste rozumněli). Začlo to těma jejíma náušnicema, který jsem uplácala z fima. Teda nejdřív jednu, na zkoušku. Nechala jsem to v troubě trochu moc dlouho a zničila plech. Ale tak jdeme dál, však on už to někdo uklidí.
Napodruhý už jsem je nespálila, ale zjistila jsem, že jsou šíleně těžký. Navíc mam levý ucho "nestažený" (tzn. měla jsem dřív roztahovák, cca 1cm a tak nějak už mi to nechce srůst, pořád tam mám asi 3mm.) a můžu vám říct, že je to pěknej humus. :D
Takže jsem došla k závěru, že je asi nějak udělám z papíru, na což ale potřebuju komponenty, který si teprv musim koupit (a nebo pro ně někoho poslat, muhehe.) Nezbejvalo, než přejít k jinejm věcem. Zatim si tak nevěřim, takže jsem se nepustila rovnou do masky, i když mě to napadlo. Fakt to nechci zkazit, páč je to přeci jen postava z mýho nejoblíbenějšího filmu.
Takže jsem začla dělat zuby na náhrdelník. Vypadá to docela dobře, na to, že to byla taková imrpovizace...

Nudím se. NUDÍM SE!
Ale už se mi nechce nic dělat, takže budu ještě chvíli čekat, jestli se třeba neobjeví někdo, s kym by stálo za to si povídat na fejsu a pak se asi odeberu do krajiny pořádně mokrejch snů.

DSK, děcka.
 


Čas plyne stále rychlejc

12. května 2013 v 21:00 | Šaras |  Šaras a to všechno
Jo, to je pravda.
Všechno je rychlejší, lidi jsou rychlejší, svět se bude točit rychlejc, až to zajde tak daleko, že nám ze všeho zbydou jen závratě, slabost a podlamování kolen. Možná taky motání hlavy.
Ve škole se toho učíme víc, naše mobily se pomalu, ale jistě kombinoujou s kompama - šetří to čas. Dělaj se rychlejší auta, všechno se musí stihnout.
Nedávno jsem byla venku s Dobytkem a fotila na můj starej foťák. Teda spíš mámin. Prostě ještě na film. Miluju, jak voní to kožený pouzdro, miluju ostření a nastavování clony. Z toho nezaměnitelnýho zvuku uzávěrky mi běhá mráz po zádech. Člověk musí pečlivě zvážit každou fotku, s každou fotkou si pohrát, zkoušet se koukat z různejch úhlů, dát si s tím práci. Není to jako dneska - uděláš 30 snímků, vybereš z nich jeden a ten ještě pak trochu upravíš v počítači. Takový fotky se mi zdaj mrtvý a bez duše, i když to v dnešní době už asi jinak nepůjde. Komu by se taky chtělo pořád dávat stovku za novej film a další dvě za vyvolání fotek?
Vzpomněla jsem si na Malýho prince a tabletky, po kterejch člověk už nemá žízeň. Ušetří to i hodinu tejdně. Kdybych měla hodinu navíc, asi bych si taky pěkně pomaličku došla ke studánce...

Nemocná

12. května 2013 v 20:20 | Šaras |  Šaras a to všechno
Boooo-žeee.
Začne pršet. První co udělám? Běžím k oknu a koukám s otevřenou pusou ven. V hlavě mi běžej slova a věty, kterejma by to šlo popsat, myslim na to, jakou to bude mít myšlenku, něco, co tim budu chít říct. Bude naoko zřejmá, ale člověk bude muset umět číst mezi řádkama, aspoň trošičku. Něco hlubšího, co mu tam bude muset dojít...
Myslim na to samý, když vidim kočku, vevrku, když vidim cokoliv. Už mi z toho hrabe a nakonec stejně nenapíšu vůbec nic.
Nejde mi to, blokla jsem se, topim se ve svý nahovno náladě, zase jsem se vrátila ke svý starý terapii - kreslení a vybarvování. (Kreslim si jen ve škole, doma na to není čas.) Trochu to pomáhá. Ráno jsem nakreslila takovou barevnou mandalu. Vypadá jako ty nechutně barevný motivační obrázky s Ježíšem. Ale na tom nesejde, páč splnila svůj účel a já dneska nebudu muset usínat s pocitem, že jsem zase selhala. Vybarvovala jsem se s tím snad půl hodiny, myslela na to, jak mam tlačit na pastelku, soustředila se jen na zvuky, který vydává tuha, když se tře o papír.
Červená se oranž žlutý, zelená se modrá fiala. Pomůcka na fyziku, na rozklad světla. V devátý třídě to totiž bylo libový - jen jsme si povídali a nepsali žádný písemky.

Tušim, že dneska sem ještě něco hodim.


Jen další noc o samotě

10. května 2013 v 23:12 | Šaras |  Šaras a to všechno
Jedenáct večer, venku déšť, v hlavě prázdno, v uších Die Antwoord.

Temná noční ulička. A malá holka. Ztracená princezna, která hledá svůj hrad.
Je teplá noc, taková, kdy vzduch voní létem, fesťákama a až děsivou svobodou.
Všude je prázdno, lidi už dávno spěj. Jen několik gemblerů a ženskejch na vysokejch jehlách stojí u dveří zapadlýho baru, z kterýho se ozývaj hlasy a hudba.
Dívám se na draka visícího na radnici.
Je něco po dvanáctý v noci a já najednou toužim po někom, kdo by proboural tu stěnu prázdnoty, samoty a nenávisti, kterou jsem se obalila.
Čim to je, že chceme bejt sami, ale pak toho litujem?
Opřená o kašnu, obalená ostnama, ozborjená mejma těžkejma černejma botama. Světlo lamp mě dělá na rukou divný stíny a zvýrazňuje vystoplý žíly.
Kraj kašny krásně chladí.
A pak... Přijde záchrana.
Starší než já v pruhovanym námořnickym triku, v ruce má petku s vodou, natočenou u morovýho sloupu.
Možná bych měla mít strach, místo toho cejtim, jak se mi koutky zvedaj do nepatrnýho kamarádskýho úsměvu.
"Můžu vás pozvat aspoň na vodu, když už nic jinýho nemám?" Zeptá se. Trochu šokovaná přikejvnu.
Vlastně na těch několik desítek minut byl on můj princ, kterej mě zachránil před temnotou a dračíma spárama. No, princ...
Spíš námořník znuděnej životem, kterýmu přestal chutnat rum, a tak začal pít vodu a místo toho, aby lákal do postele krásný holky ze všech možnejch přístavů, začal zachraňovat malý ztracený princezny, který se cejtěj nejvíc samy, když je kolem hodně lidí.

Malý princezny, který se schovávaj ve stínech, jsou samotářský a cynický a všechny kolem sebe odmítaj, opovrhujou jejich společností... A přitom jediný, na co čekaj je to, až jim někdo násilim zvedne hlavu, podívá se jim do očí a dá jim pusu na čelo... Dočkaj se...?

Stíny

3. května 2013 v 23:06 | Šaras |  Šaras a to všechno
Příšery se schovávaj ve stínech. Můžou bejt všude - za tvoji skříní, pod postelí a nebo i ve stínítku z lampičky. Pod svícnem je největší tma; u svěla je nejvíc příšer.
Kdyby nebylo světlo, tak není ani stín. Zhasni lampu. Celej tvůj pokoj spoklne konejšivá a sametově černomodrá tma.
Závěsy jsou přízračně bílý a hejbou se jako zfetovaný duchové společně s tim, jak se na mě dobejvá noční vítr.
Cigareta žije, vysílá oranžový světýlko, je to jako tep. Kouř se točí a rozbíjí se o strop, všechno je teď strašidelný, ale není světlo a tak nejsou stíny. A příšery se nemaj kam skrejt.
Ne, není se čeho bát. Nejsou tady žádný příšery. Ani za skříní nebo pod postelí, a už vůbec ne ve stínítku od lampy.
Jsou mezi náma.
Máme je uvnitř sebe.

Jsem

16. dubna 2013 v 21:23 | Šaras |  Šaras a to všechno
Dramaťák a autorská tvorba se společnym tématem "Jsem". Co jsem? To by za mě mohli napsat ostatní, je to stejný, jako když umělec nemá právo hodnotit svý dílo, protože o tom ví hovno. Tak já nemam právo hodnotit sebe samu. A nebo se spíš cukám, protože už se mam plný zuby. A vůbec mi to nejde napsat. Mam vymyšlenou jakous takous osnovu nebo tak něco, prostě to, jak půjdou jednotlivý výstupy za sebou a tak. Mam určitý plány i se scénou, ale to se nelíbí Říďoj, páč ty věci, co by byly na scéně musej mít účel a musej bejt funkční, ne jen na ozdobu. Což je mimochodem docela hezká myšlenka, škoda, že to tak v reálnym životě neni.

Můj vesmír tvořej čtyři zdi a bílej strop. Postel je loď a pluje prostorem. Dusno a hnusně, uzavřeno, izolováno. Tak sama.
Moje prsty blouděj po zdi, červený a černý stříkance barvy jsou jako hvězdy a daleký galaxie, jako protáhlý a divný lidi, který nepocházej z naší planety. Písmenka, rejhy a různý praskliny na nátěru mi dávaj ten pocit mýho bezpečí, mýho malýho skromnýho vesmíru, místa, který je jenom moje... Sem za mnou nikdo nemůže, nikdo mi tady nemůže ublížit. Ani ty věci pod postelí a v zrcadle. Nebojím se jich. Stojim na posteli, v ruce třímám malej drřevěnej mečík a deka je můj štít. Ne, nebojim se. V mym malym infantilnim světě se mi nemůže nic stát. Jedinej, kdo mi může ublížit jsem já sama.

A všechno je pryč, zbyly záclony jako mlha, která může zahalit mý nahý tělo, který nenávidim. Nikdo nevidí, všichni věděj. Úšklebky. Sto chutí všechno vrátit, ale stejně jako chrání mě můj palác před nima, tak chrání i je... Předemnou. Zem je pohodlná, můžeš vymyslet statisíce poloh, jak na ní ležet, jak se opřít a zaměstná to tvoje myšlenky.

Schoulená do klubíčka nasávám vůni, která mi žene krev do tváří. Kdyby mý srdce přestalo tlouct, pravděpodobně by to nebyly elektrický šoky ani žádná jiná resuscitace, ale právě tahle vůně, co by mě probralo k životu. Netmej úsměv, přetočení na druhej bok. "Chci se schovat v tvý náruči, zapomenout, že svět je zlej, tak pusu na čelo mi dej, ať vim, že zejtra bude líp," zašeptám a na malej moment si vážně přeju, aby ty slova slyšel.


Jo, jestli tohle má ta holka v palici, tak už musí bejt fakt magor.
Dneska ráno jsem se definitivně rozhodla, že se přestanu malovat. Celej zbytek dne jsem toho litovala, hlavně když jsem někde viděla obraz mýho vyblitýho xichtu. Potřebuju ostříhat, obarvit, nový hadry a novej přístup k životu.


ÁDYJÉ, zmrdi.

Dřevorubcův první příběh

5. dubna 2013 v 17:34 | Šaras (resp. John Connolly) |  Šaras a to všechno
Takhle nějak si představuju Červenou Karkulku. Ten příběh je anglicky, páč jsem ho česky nesehnala, takže si tady můžete ověřit svý znalosti.
Mimochodem je Kniha ztracených věcí jedna z mejch nejoblíbenějších knížek. Ono totiž není moc knih, který by mě dokázaly fakt upřímně rozbrečet. Musim si jí sehnat. A taky musim donutit jednoho Cartamana, aby mi vrátil mojí Nokturnu - taky od Connollyho.

Sebepoškozování

3. dubna 2013 v 23:00 | Šaras |  Šaras a to všechno
Sedim na židli u stolu a cejtim, jak mi po kotníku teče krev. Štípe to. Sedim tady, tvářim se šťastně a je mi na chcípnutí. Zase mam ten hnusenj pocit, že jsem zklamala a že nejsem dost dobrá.
Děti, neřezejte se. Nejde s tím přestat.
Už se to se mnou táhne čtvrtej rok a jizvy pod levym ramenem jsou vidět stále. I ty který vznikly před třema rokama.
Chci s tím přestat, ale nemám sílu. Je mi to strašně líto pokaždý, když to udělám, protože vim, že jsem slibovala, že předtím to bylo fakt naposledy. Nemam motivaci, protože o tom nikdo neví (Hm, zejtra máme tělák a budem šplhat po tyči. Skvělý.) a tak není nikdo, kdo by mě mohl vytáhnout. A není nikdo, kdo mě bude hlídat 24 hodiny denně a dívat se, jestli se mi náhodou nesmekla žiletka, když jsem si holila nohy. Přesně tak se to totiž stalo teď. Z ranky začla týct světle rudá krev a já jen tupě vzala břit a řízla se nad kotník. Nebolí to. A tak jsem řezala znova a znova a jen jsem bez jakýhokoliv většího zájmu sledovala tu krev.
Pak jsem si zdrceně sedla a bylo mi ze mně na blití. A definitivně jsem si řekla, že s tím přestanu. Že zatnu zuby a vládnu to.
Konečně můžu přestat myslet na minulost, protože mam člověka, díky kterýmu se těšim na každej další den.

Děti, neřezejte se. Nejde s tím přestat.

Kam dál