Prosinec 2010

Psací stůl

20. prosince 2010 v 10:36 | Šaras |  Moje kecy
Ou
Od září se mi postupně obmněňuje pokojíček. Začalo to strháním plakátů a vymalováním, potom mi přišel nábytek... Včera dorazil poslední kousek- velký psací stůl. A když říkám velký, myslím opravdu velký. Měří kolem 150 cm- myslím tím délku té vrchní desky. Má hodně šuplat a je takový... No, prostě mi ihned padl do oka. Teď musím vyklidit ten starý, bude to makačka, pro mé, mononukleózou zubožené, tělo.

Básnička od Tes

18. prosince 2010 v 17:09 | Tes |  Texty
Tuhle básničku pro mě napsala Tes. Podle mě je hrozně krásná, možná, že tam chybí nějaký trapný básnický rytmus, ale o to vůbec nejde. Je úžasné, jak tam napsala ty naše nejsilnější zážitky, je úžasné, že si vůbec dala práci s vymýšlením něčeho takového. Pro mě ta básnička znamená hrozně moc, víc, než si kdo dokáže představit. Pod článkem je Tesiina fotka. =)

Masová taštička

18. prosince 2010 v 14:47 | Šaras |  Můj deník
UPOZORNĚNÍ AUTORKY: Tento článěk není o jídle!
Když jsem nemocná a mám ležet, obvykle to plním, protože když jsem nemocná, většinou se cítím unavená a bez energie. Ležím ve svém pelíšku zahrabaná mezi polštáři, dekami a Tsukikem, v obýváku u televize s kočkou na klíně nebo sedím u PC zabalená v županu. Přes týden se ze mě většinou příznaky nemoci skoro vypaří a o víkendu už bývám čilejší. Ale problém! Naši jsou vždy o těchto dvou posvátných dnech doma a když nejsem chorá, zasypou mě hromadou úkolů a já potom zbaběle "prchám" se psem do lesa. Většina lidí si asi řekne, že když jsem v současném stavu, nic mi nehrozí, ale to je omyl. Naši luxují, vaří, lezou za mnou do pokojíčku, dívají se na televizi... A já proto nemám jinou možnost, než se zahrabat do postele. Vrazila jsem si do uší bílé pecky "Solid" které mi darovala ségra a zapnula mojí nízkopaměťovou MP3. Potom jsem se ovšem zarazila. Zavřela jsem dveře a zatáhla žaluzie. To už bylo lepší. Ale ne dobré. Schovala jsem hlavu pod přein, lehla si na bok, pokrčila nohy a dala si dlaně mezi kolena. Chtěla jsem zavřít oči a meditovat, ale místy, kde se moje červená peřina nedotýkala matrace pronikalo světlo a vzduch, který narušoval teplo a klid. Proto jsem okraje peřiny přehla a pečlivě je namáčknula na matraci (to vše jsem dělala POD peřinou) a potom jsem si s klidem povzdechla. Zevnitř jsem si připadala jako kočičí masová taštička a s tímto pocitem jsem usnula. Z klidu mě později vytrhla moje kočka Muffy, která strčila pod peřinu svou všetečnou hlavu a začala příst. Poměrně mě vyděsila, jelikož ona má masové taštičky opravdu ráda.

Mononukleóza

15. prosince 2010 v 14:59 | Šaras |  Můj deník
Skvělé.
Z angíny se mi vyklubala mononukleóza. Říká se jí "polibková nemoc" ale já bych řekla, že z líbání to fakt nebude. Poslední dva týdny jsem nespala, pila kafe a málo jedla. Neustálý stres ze školy tomu také moc nepomáhal... A ještě, když se mi pořád někdo hrabal v té puse, tak se není moc čemu divit, že jsem v pátek lehla a pomalu už nevstala.
Asi nejvíc mě na tom štve, že nebudu moct půl roku pít alkohol a po tu samou dobu budu muset držet pěkně hnusnou dietu. Pak také to, že do konce školního roku nesmím mít skoro žádnou fyzickou zátěž, z čehož vyplývá, že- ačkoliv to bylo to, na co jsem se nejvíc na zimu těšila- se ani jednou nepostavím na SNB a nesjedu si zasněžený svah. A ještě mě štve, že na mononukleózu není žádný lék, prostě se musí vyležet, takže já jdu ležet, ať jsem na Vánoce v cajku ;)

Angína

11. prosince 2010 v 12:11 | Šaras |  Můj deník
Ech, ach, auuu!
Já jsem to říkala- hned jak máte angínu jednou, budete jí mít i podruhé, potřetí,... Moc tomu nepomáhá, když se vám někdo pořád vrtá v puse- zubař s rovnátkama, primář, když vám řeže do jazyka..
Měla bych ležet v posteli, ale místo toho spřádám s jednou zajímavou punkerkou plány na to, jak si vydělat. Nejspíš spolu budeme roznášet letáky a pak si to rozdělíme fifty- fifty. Obě dvě potřebujeme peníze. Obě dvě na oblečení a doplňky.
No nic, to byl jen krátký článek ohledně mého stavu. Snad chápete, že když umírám, usínám a motá se mi hlava z předávkování Ibalginem, tak nebudu přidávat články. Ne moc. Možná že ještě jeden dnes a zítra.

Plechová krabice

10. prosince 2010 v 15:46 | Šaras |  Moje kecy
Ahoj lidi!
Předevčírem jsem ve sklepě objevila věc! Velkou plechovou krabici! Miluji krabičky, krabice a košíky, do kterých se dají dávat různé věci. Před časem jsem uvažovala o koupi dřevěné truhly na zavírací zámek, protože jsem si do ní chtěla schovat... důležité věci. Pro mě důležité. Ale nakonec z toho sešlo kvůli nedostatku finančních prostředků. Ale teď jsem zachráněná. Už si nepamatuji, proč jsem vůbec do toho sklepa lezla, když to tam tak nenávidím. Jsou tam neobyčejně velcí a neobyčejně chlupatí pavouci a příjde mi, jako by mě tam pořád někdo/ něco sledoval/o. Ale když už jsem tu krabici, která je zrezlá, zohýbaná a mírně zašpiněná, uviděla, nemohla jsem jí tam déle nechat. Vylezla jsem na rozviklanou židli a postavila se na špičky. Musela jsem se hodně snažit, ale nakonec jsem na ten poklad přece jen dosáhla. Měla jsem trochu strach, aby si toho naši nevšimli, tak jsem tu krabičku nenápadně schovala pod triko. Vypadala jsem... Zvláštně. (Ta krabice je asi 30 cm vysoká a asi 15 široká...) Ale přece jen si toho nevšimli. Okamžitě  jsem tu nádheru- na které byla ilustrace jakési dámy v modrých šatech, s krásným, staromódním obličejem, která se usmívala a nad ní byl černý, ušpinený nápis "cacao"- postavila do rohu a dala do ní moje tajné věci. Dva deníčky, propisku, obvaz s červenými skvrnami, krabičku na řetízek, která obsahovala něco jiného než řetízek, voňavé mýdlo a krabičku kondomů, kterou jsem bůhví proč dostala od kámoščiny mladší sestry. Potom jsem ještě přidala fotku člověka, který mi zlomil srdce a rychle jsem zaklapla víko, abych se dlouho nemusela koukat do těch černobíle vytištěných očí. Zvedl se obláček prachu a já jsem se rozkašlala.
Myslím, že bych dneska mohla přidat ještě pár článků ^_^

Humus

8. prosince 2010 v 15:30 | Šaras |  Moje kecy
Ahoj děcka!
Dneska ráno jsem si slavnostně vykročila pravou nohou a... Šlápla jsem do kaluže :-/ A pak znovu, znovu a ještě jednou. A ve škole, v mých krásně vyblitě zelených falešných crocskách jsem se natáhla na tom humusu, který všichni nosili na botách zvenčí.
Kdo tenhle humus vymyslel? Začínám se cítit spřízněná s tím vánočním stromečkem z reklamy na vodafone- "Když sníh nebude, bude bláto a to je humus a když bude, auta to rozjezděj a bude to taky humus."
Mír s vámi.

Mluvní cvičení

5. prosince 2010 v 11:43 | Šaras |  Moje nepovedená tvorba
Výstup před celou třídou. Každý ho máme a tenhle rok z toho mělo vyplývat nějaké přísloví. Já mám "S jídlem roste chuť"

Jazýček

4. prosince 2010 v 13:27 | Šaras |  Moje kecy
Auajs...
Minulé pondělí jsem- při důkladném čištění zubů- zjistila, že se na levé straně u kořene mého jazyka nachází jakýsi útvar, který tam nemá co dělat. Je mi to trapné, ale ta věc mi hrozně připomínala kočičí cecík. Bála jsem se, abych něco nezanedbala a tak jsem okamžitě zavítala k mému dětskému lékaři (lékařce). Ta mi řekla, že to zřejmě nic není, že jsem se možná jen kousla, ale ať pro jistotu příjdu ještě v pátek. Tak jsem sklopila hlavu a i s tím cecíkem jsem šla do školy.
V pátek ráno jsem vzbudila mého "tatínka", který měl jít se mnou, kdybych náhodou musela létat po nemocnici, já se tam totiž už moc nevyznám. (Minulý školní rok jsem tam tři dny ležela, ale jelikož to bylo kvůli hlavě, už si z toho nic moc nepamatuji. Akorát to hrozné zrcadlo, které mě zkreslovalo a netvořilo. Brrr.) Když jsme se dostali do ordinace, paní doktorka mě opravdu poslala na ORL, aby se mi do mého chřtánu podívali pořádně, patřičnými přístroji. Nebála jsem se. Náš soused je totiž na Nosním- ušním- krčním primářem a je hrozně hodný a myslím, že i šikovný. Jen, co jsme si sedli do čekárny, už vycházel ze dveří a zval nás dozadu na "operační sál" (Nebo alespoň tak to tam vypadalo.) Tam jsem si sedla do křesla. Pan primář si nasadil roušku a takový ten zrcadlový disk s dírou uprostřed a jal se prozkoumávat můj krk. Konstatoval, že napravo mám ještě aft a mrkl na mě, když mi říkal, že bych měla omezit líbání se svým klukem. Zrudla jsem. Potom prohlásil, že tu věc na mém jazyku bude muset dát pryč. Začala jsem panikařit. "Tatínek" se smál, ale já v doktorových modrých očích neviděla ani náznak vtipu. Došel si pro kleště a umrtvil mi jazyk sprejem. Poté mi ty malé kleště vsunul k jazyku, uchopil tu ceckovitou bestii a zatáhl. Ozvalo se nehezké křupnutí podobné tomu, když vám někdo vytrhne stoličku s kořenem. Zasténala jsem a cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy bolesti. Vyplivla jsem krev do mističky, kterou mi dala sestra. "Musíme to vytrhnout ještě jednou." Zamumlal si pro sebe. Vytřeštila jsem oči a připravila se na nejhorší. Bolelo to, strašně moc to bolelo, ale vydržela jsem a o pár vteřin později už jsem plivala krev do doktorského umyvadélka. Potom sestra přivezla jakousi mašinu a řekla, že mi ten jazyk musejí zašít, jinak že by mi mohl krvácet. Kývla jsem. Ale nebyla to jehla, čím mi můj ubohý orgán zpečetili. Doktor vzal něco, co bylo podobné dvěma úzkým kovovým plátkům, zmáčknul něco na té mašině a pak mi poslal tři elektrické výboje do té ošidné rány. Křičela jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích za triko.Ale už bylo po všem. Dostala jsem zákaz líbání na týden, nákaz pití heřmánkového čaje a po tři dny musím jíst pouze kašovitou stravu. Ach jo. Ale alespoň jsem se zbavila té "třetí bradavky" na mém jazyku ;)

Loutka

2. prosince 2010 v 19:17 | Šaras |  Moje nepovedená tvorba
Ehh
Dneska jsme na občance brali autorská práva. Měli jsme se rozdělit do skupin a něco plodit. Já jsem si zvolila literární dílo a jelikož jsem neměla nápad na povídku, patvořila jsem básničku. Tedy spíš básničky. Byly asi čtyři, ale jen jedna je alespoň dostatečná, takže vám jí jedinou zveřejním...

Loutka
Jsem jen malá holčička,
a bolí mě ručička
protože jsem mámy loutka,
popadla mě masochistická choutka.
Mám v nohách díry na nitě
s těma se mnou smýká po bytě.
Stěžuje si, že jí bolí záda
a že na ní všechno padá,
Potom seřve mě za prospěch ve škole
přitom se prochází jak po mole.
(A zuřivě ječí)
Podívá se na mou zohavenou packu,
zakroutí hlavou, a vlepí mi facku
(Nevnímá, že její dcera umírá v křeči)
Depresivní? Ani ne. Je to narážka na vztahy v rodině. Ne, naši mě nemlátěj. Udělejte si na to vlastní názor.

Chumelí se chumelí...

1. prosince 2010 v 19:55 | Šaras |  Moje kecy
Ahoj sněhuláci!
Jistě jste si všimli, že minulou sobotu za námi poprvé v tomto roce zavítala paní zima. Já osobně jsem z tohoto faktu byla nadšená jako malej kluk. Okamžitě jsem vytáhla maminčiny hucule, foťák a miláčka a udělala jsem si malou noční vycházku.
Včera jsem se šla stavit k Tis, abychom pak spolu šly do města a aby si ona vybrala nějaký dáreček k Vánocům. Ona byla tak štědrá, že svolila a daruje mi barvu na vlasy- modrou z Nosferatu a já jí budu muset darovat něco, co bude mít hodnotu 270 kč- jako ta barva. Než jsem vyšla, napadlo mě, že bych jí mohla něco přinést, jako první mě napadl nanuk- ledňáček. Tak jsem tedy čapla dva z našeho minimrazáčku a vyrazila vstříc té temné osobě s modrými čočkami. Venku svítilo slunce a já musela mhouřit oči, abych nebyla úplně slepá. Lidi na mě tak divně a bázlivě koukali, jedna paní mi dokonce uhnula z cesty. Napadlo mě, že se třeba bojí, že bych na ni těmi ledňáčky mohla zaútočit. Ta představa mě tak rozesmála, že jsem jeden z ledňáčků upustila na zem a musela se sehnout, což mi bylo znančně nepříjemné, protože za mnou šel jakýsi starý pán s divným podtónem v očích. Díkybohu jsem pár posledních metrů mé ledňáčkové cesty přežila bez trapasu. Dobelhala jsem se k Tisařinému zvonku a zmáčkla ho. Nic. Podruhé, potřetí, dlooouze. Nakonec telefon zvedla Tisina sestra Bibinka, která mě nemá ráda, protože já nemám ráda Hannu Montanu, růžový barvičky a užvatlanej popík. Vpustila mě dovnitř právě ve chvíli, kdy procházel další člověk, který nervózně pokukoval po dvou ledňáčcích v mé ruce. Byla jsem naštvaná, když jsem viděla, že se Tis válí v posteli, poslouchá Marilyna Mansona a vykuřuje si pokoj vonnou tyčinkou. Byla jsem tak naštvaná, že jsem po ní toho ledňáčka, co mi spadl na zem, hodila.
Těšte se na zimní design! =)