JÁ k tomu mám důvod!

16. ledna 2011 v 16:34 | Šaras |  Moje kecy
NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!!!


Pochopitelně mi je jasné, že na tuto temnou- zatemněnou webovou stránku nikdo neleze, ale člověk se přeci musí nějak vykecat, no ne?
Chtěla bych jen říct, že se lidem nelíbí můj divný způsob řeš/žení problémů a hodně mi za něj -oprávněně- nadávají, nebo alespoň hází nesouhlasné pohledy.
Zrovna včera jsem zjistila, že kdyby mě někdo chtěl dotlačit k fyzickému- živému terapeutovi, nešla bych tam ani náhodou. Neměla bych si co říct s nějakým člověkem v bílém plášti, který by na mě vytáhl svěrací kazajku hned po tom, co bych na něj promluvila. (V minulém článku je jeden z rozhovorů s mým terapeutem, můžete si ho přečíst.) Ehm, odbočuji od tématu.
Vždycky mi připadalo, že je celá naše rodina divná. Už od malička. Neměla jsem tatínka a bydlela jsem- kromě mamky a brášky- s mými prarodiči. Postupem času mi docházelo, že to nejsou jediné divné věci. Hodně se mmi stávalo, že jsem ležela v pokoji v posteli, měla polštář přes hlavu a brečela, protože se moje mamka s mými prarodiči hádali a já se bála- už jako tříleté dítě- že si něco udělají. (Za tu dobu se jim to párkát povedlo, ale o tom se nemá mluvit...) Tenkrát se stalo, že moje maminka zalévala nějakou květinu, která byla na horní polici a tak si na to vzala vratkou stoličku. A jak tam tak balancovala, tak spadla a zlomila si žebra. (nevím kolik, asi 2 nebo 3) Nevím, jak mě to napadlo, ale jediné, co mi v tu chvíli běželo hlavou, bylo něco jako "Za to může děda". Můj bráška mi vždycky vyprávěl, co mu  děda provedl a já jsem brečela, protože jsem se bála, že mě to čeká taky. K mému (a k jeho taky) štěstí se mě nikdy ani nedotkl.
Těchhle myšlenek mám poslední dobou plnou hlavu a zrovna, když jsem to rozebírala u oběda s terapeutem, mamka mi oznámila další vodopád věcí ("Už ti je patnáct, tak bych ti to mohla říct...") které mě ranily, šokovaly a vyděsily. Ale z těch všech věcí jsem vyvodila, že to, že dělám to, co dělám mám od nich. Protože oni mě tomu naučili, když na sebe řvali a já plakala a - už tenkrát- si způsobovala bolest kousáním se do jazyka, pomáhalo mi to k tomu, abych zadržela pláč nebo smích.
Dobrou noc.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ťuťu ťuťu | 16. ledna 2011 v 19:36 | Reagovat

:'(... Disslike :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama