Jak jen vyjádřit ten pocit...

12. března 2011 v 22:08 | Šaras |  Můj deník
*povzdech*
Znáte to ne? (I když o tom dost pochybuju)
Máte dokonalej den, svíjeli jste se smíchy, bylo vám krásně, svítilo na vás sluníčko, seděli jste na skále a riskovali pád a smrt jen pro to, abyste ze stromu sundali jakési zrezlé korále. Ten den nemá chybu, ale něco tam chybí. Večer... Každej večer o těchhle prázkách jsem trávila s člověkem... Však víte s kterým. Štve mě, že to tehle den prostě nejde. Poslední den o prázkách a já sedím doma na prdeli, sama, poslouchám ten příšernej rap, kterej přece nesnášim (dobře, nemyslete si, že ujíždím na nějakým Řiťmusovi! Jestli rap, tak jedině Killaze, nevím proč, ale prostě mi je sympatickej..) a stejská se mi a něco mi leze po noze.. Koťe! Je to divný, jak se tejden starý kotě dostane asi 4 metry z pelíšku v obýváku na moji nohu? Kdyby nebylo živý a nebyl to Loki a nebylo to kotě a byl to jen míč, asi bych ho s nějvětším potěšením nakopla.
Ne! Nesmim se litovat. Sebelítost je humus, sebelítosti bylo dost. Chci napsat povídku. Hrozně moc si chci hrát s nocí a s takovejma věcma, chci se houpat na jednom rohu měsíce, ale myslím, že už nemám dostatečnou fantazii. Ne, mám. Znám se. Jdu pryč. Jdu číst povinnou četbu a vymejšlet trapný zaláskovaný básničky a úchylný HET jednorázovky. A nebo kreslit. I když to radši ne, minule to nedopadlo nejlíp. Bože, už se tady zase rozkecávám o ničem.
Huh... *mentální posun v mysli* Došlo mi, proč se nesnažím, aby sem chodili lidi. Hrozně bych se styděla, kdyby sem někdo chodil. Koho taky můžou ty moje životní sračky (jo, zas ta sebelítost) zajímat, že? Měla bych už mlčet. Ale mě se nechce. Furt mi v hlavě běhá pár vět, pořád dokola. "Noc na hřbitově" "Jseš mrtvej, hochu!" "Iho de la loona" "Zadní strana hermelínu" a ještě něco. Ale to není pro zveřejnění. Zadní stranu hermelínu asi nikdo nechápe. No, někde si najděte překlad písničky Iho de la loona z tý hatlamatilky do českýho jazyka. Hrozně se mi to líbí. Taková pěkná, možná trochu morbidní ukolíbavka.
Huh? Plánovala jsem krátkej článek, ale je z toho zase něco... Většího. Tohle se mi dělo na mým společným blogu s Tis. Psala jsem hrozně dlouhý články a pak mě to přestalo bavit. Mám jít... Jo. Napíšu povídku o hřbitově. Nebo tak něco. Už musim mlčet. Narvu si do pusy dva plastovo kovový znemožňovače dejchání (rovnátka, vyndávací, abyste rozumněli) a půjdu zalehnout. Jo, to zní dobře. Až to někdo bude číst, tak ho asi klepne. Mě by taky kleplo. Už nebudu ty žlutý bonbóny žrát, slibudu. Jdu. Nejdu. Jdu! NEjdu! JDU! Ne- *reset*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama