Duben 2011

Temné zimní večery

19. dubna 2011 v 21:04 | Šaras |  Moje nepovedená tvorba
Glog se konečně jal fungovat normálně a zobrazuje mi můj úžasně nastavenej jarní motýlkovej (prej depresivní -_-") design zobrazovat tak, jak měl být. (Byla to moje chyba, protože menu má být v tomhle dessu pod záhlavím, ne vedle něj ^^) Takže jsem s iřekla, že bych sem mohla hodit jednu z povídek... Psala jsem si jí do svýho - jak mu říká Tes- šukacího bločku. (Teda aspoň myslím, že mu tak říká. A jestli ne Tes, tak mu tak říkám já, protože nemravný scény se někam psát musej a do wordu mi to příjde nebezpečný z důvodu rodičů.) Je podle pravdy. Nevím, jak jsem si na tohle vzpomněla, protože vzpomínky z dětství moc nevytahuju. Poslední dobou sice trochu jo, ale to je jedno....
K tý povídce bych chtěla říct asi tak tohle- její konec ještě není stoprocentní. Proto je psanej v závorce a jestli někdy vymyslim jinej, tak ho sem nebo někam jinam napíšu. Pak taky to, že je to inspirováno skutečností, což znamená, že to není opsaná skutečnost. A taky... No, to je jedno, keců bylo dost. Možná, že ne všichni to pochopěj. Protože když jsem to psala, myslela jsem převážně na sebe a ne na to, co si o tom budou myslet ostatní, až to budou číst. Takže fajn. Jen bych chtěla říct, že nechci žádný dotazy od lidí, který neznám. Protože vysvětlovat se mi to nechtělo ani lidem, který znám, natožpak někomu cizímu. Konec keců, přikračuju k tématu:

Blog se mi sere...

15. dubna 2011 v 22:12 | Šaras |  Blog
!
Pokoušela jsem se nastavit novej dess, ale glog mi pořád hlásí nějaký chyby, že se nepodařilo vygenerovat soubor do stylu či co. Takže je skoro všechno nový- chybí pár kosmetickejch úprav, ale záhlaví se prostě odmítá změnit. Asi mám pro dnešek smůlu a jelikož jsem nasraná, nebude ani první díl povídky, kterou jsem ve svý hlavě nazvala "Toxic love"
Zduř!

Tak různě

15. dubna 2011 v 21:54 | Šaras |  Můj deník
Jsem opět tu.
Na chvíli. Mám asi zhruba hodinu, potom se odklidím do postele a budu dělat věci potřebný pro zítřejší den.
Ve škole je to čím dál horší. Myslím vztahy s učitelkou na chemii, protože se ji snad snaží všichni zničit. Já jsem jí začala mít ráda a někdy mám chuť k ní přijít a za všechny se omluvit (asi mi dal někdo něco do pití) ale neudělám to, protože ji nikdo ze třídy nemá rád. Známky neřeším. Taky se to na čtvrtletí projevuje- neřešit= nebejt ve stresu= hezký známky (důmyslný taháky :D)
Připravuju povídku. Zatím si ji píšu do bločku. Je to blbina, asi něco jako het s něčím, čemu se dá říkat děj. Začala jsem s tím kvůli Tis, protože jsem chtěla, aby dopsala jednu yaoi povídku. A ona mi řekla, že nejdřív musím já napsat yaoi scénu, aby ona napsala to svoje. Tohle nebylo fér, protože já o sexu mezi dvěma klukama nemám ani ponětí. (Díky Hikarovu videu na zdi na facebooku už je to možná trochu jasnější, ale přece...)
Je mi zle. Pojídala jsem grilovanou slaninu a pojídala a pojídala. A pak jsem se natáhla do vany plný horký vody a všelijak sebou mlela. Teď tu nevolnost zapíjím pomerančovým džusem, aby se to spláchlo.
Udělám novej dess. Tehle už se mi nelíbí. Fajn, s pravdou ven- už mám vyhlídlej z jednoho blogu- lay. Já nejsem zručnej grafik, takže stahovat laye je pro mě mnohem bezpečnější.
Zatím.

Poprvé

3. dubna 2011 v 21:44 | Šaras |  Můj deník
Bžum :)
Jsem zpátky!
Dva lidi na Zeměkouli budou rádi, zbytku to bude fuk. Těma dvěma myslím Dejva a Tis. Dejva protože se určitě zasměje a Tis protože prej nemá co číst. (Ke psaní článku mě nutila už před tejdnem, ale já jsem malinko školně vytížená- psaní taháků na PC je sice vynalézavé, ale občas trochu obtížné, poku- zas ta spisovná čeština- d nemáte funkční tiskárnu. No, to je jedno, chtěla jsem vám říct něco o mém poprvé...
(Tady má určitě někdo "dirty mind":P)
Pochopitelně jsem tím myslela první kólistování tenhle rok. Překecala jsem Rosťu, aby mi umyl a nafouknul kolo a mohla jsem vyrazit. Na mamčinu poznámku, abych si vzala helmu, jsem reagovala šokovaným a znechuceným pohledem. Komu by se taky chtěla nosit bílá helma s růžovými motýly, že? Vrazila jsem si sluchátka do uší, pustila si 666 (mohla jsem šlapat do rytmu) a vyrazila. Těch 100 metrů, který jsem jela po rovině a dělily mě od kopce, byly v pohodě. Jela jsem, šlapala jak o život a vítr mi foukal do modročernejch vlasů. Potom jsem zabočila, párkrát šlápla a svaly v nohou mě pálily, jako by mě někdo polil kyselinou sírovou. Rozhodla jsem se však, že se hrdinně nevzdám a tak jsem přerývaně dýchala dál a riskovala tak omdlení. (Nezní to divně, když se ze všech sil snažím psát nespisovně, ale ono to prostě nedje?! -_-") Nakonec se mi přece jen podařilo dostat se na vrchol kopce. Přehodila jsem na tý věci na přehazování na nejtěžší (jednotku přehozu? :D) a z posledních sil jsem zabrala téměř mrtvou levou nohou. Měla bych podotknout, že bílý triko s černým nápisem "Santova holka" přes prsa nebyla zrovna dobrá volba. Roury a kožený boty s kovovejma cvočkama taky ne. Ofina taky ne, i když s tou asi moc nenadělám.
Když se blížil konec kopce, šlápla jsem odpočinutými (nohmi? sakra, vyšla jsem ze cviku -_-") dolními končetinami do pedálů a chvíli jsem jela snad i docela rychle. Potom jsem ohromující pomalostí překonala hospodu na Dvoračkách a dokonce i nechápavé pohledy kolemčumících nasávajících (to slovní spojení se mi moooc líbí ^_^ ). U hospody je to docela rovinka, tak jsem trochu zrychlila. Asi po 50 metrech mě však začaly bolet nohy, proto jsem slezla z kola, sundala si mikinu, otřela si pot z čela a dala si hudbu ve sluchátkách silněji. Opět jsem nasedla....
Teď už jsem jela rychle, blížila jsem se asi k 300 metrů dlouhé cestě, byla mooc z kopce. U "vjezdu" stála jakási holčička, koukala na mě dosti divně. Vypadala.. No, trochu retardovaně. Taky byla na kole. Ignorovala jsem smíchuchtivé otřesy mé bránice a šlápla do pedálů.
Ani si nedovedete představit ten pocit... Kolem vás stromy, nad váma azuro, sluníčko, mouchy mezi vašimi zuby. Málem jsem vlítla do stromu. Nabrala jsem docela slušnou rychlost a k mému štěstí nejelo nic po silnici, na kterou se moje lesní cesta napojuje. Dojela jsem skoro bez jediného šlápnutí až do Voletin. A potom až za Trutnov, Prdel, ve které už 14 let žiju.
Jako otočkový bod na mé trase jsem si vybrala zatopený lom v Libči. Byla jsem tam naposledy o jarkách, s Dejvem. Teď už byl roztátý, temné vodní rostliny vypadaly jako vlasy a zelená voda s nimi krásně kontrastovala. Odráželo se v ní zapadající slunce. Sešla jsem dolů a pohlédla do vody. Cosi se v ní pohnulo. Vykřikla jsem ochraptělým hlasem. Moje sirénování bylo marné- žáby opravdu nejsou vodními příšerami. Říkala jse msi, že žáby žijí jen v relativně čisté vodě a jelikož jsem měla v puse tak sucho, že se mi jazyk lepil na patro, nabrala jsem si trochu vody do dlaní a (tak, myslím, že včera jsem se s mým mužíkem líbala naposled..) vypláchla jsem si s ní pusu. Odvážná jsem, ale ne natolik, abych se opravdu napila. I když... Jednou v létě, kdy jsem měla opravdu žízeň, jsem se napila z Úpy. K mému překvapení se nedostavily žádné choroby ani žaludeční obtíže.
Vzala jsem kolo, protáhla si bolavá záda a s hlavou plnou starostí ohledně zítřka jsem vyrazila na zpáteční cestu....

Dobrou :)