Temné zimní večery

19. dubna 2011 v 21:04 | Šaras |  Moje nepovedená tvorba
Glog se konečně jal fungovat normálně a zobrazuje mi můj úžasně nastavenej jarní motýlkovej (prej depresivní -_-") design zobrazovat tak, jak měl být. (Byla to moje chyba, protože menu má být v tomhle dessu pod záhlavím, ne vedle něj ^^) Takže jsem s iřekla, že bych sem mohla hodit jednu z povídek... Psala jsem si jí do svýho - jak mu říká Tes- šukacího bločku. (Teda aspoň myslím, že mu tak říká. A jestli ne Tes, tak mu tak říkám já, protože nemravný scény se někam psát musej a do wordu mi to příjde nebezpečný z důvodu rodičů.) Je podle pravdy. Nevím, jak jsem si na tohle vzpomněla, protože vzpomínky z dětství moc nevytahuju. Poslední dobou sice trochu jo, ale to je jedno....
K tý povídce bych chtěla říct asi tak tohle- její konec ještě není stoprocentní. Proto je psanej v závorce a jestli někdy vymyslim jinej, tak ho sem nebo někam jinam napíšu. Pak taky to, že je to inspirováno skutečností, což znamená, že to není opsaná skutečnost. A taky... No, to je jedno, keců bylo dost. Možná, že ne všichni to pochopěj. Protože když jsem to psala, myslela jsem převážně na sebe a ne na to, co si o tom budou myslet ostatní, až to budou číst. Takže fajn. Jen bych chtěla říct, že nechci žádný dotazy od lidí, který neznám. Protože vysvětlovat se mi to nechtělo ani lidem, který znám, natožpak někomu cizímu. Konec keců, přikračuju k tématu:



"Poď, dem sledovat dědu!" řekl velice naléhavě patnáctiletý chlapec své sestře. Malá hnědooká holčička přikývla, až jí do obličeje spadly vlásky zkroucené do prstýnků. Rychle si běžela do pokoje pro teplý svetr a pletené ponožky, protože tenkrát bývala ještě v zimě zima, obzvlášť v noci. Když byli oba teple oblečení, vyšli z domu a velice potichu za sebou zavřeli. Jejich kroky směřovaly na zahradu odkud bylo dobře vidět do dílny jejich dědy. Vzduch voněl po sněhu a štípal v plicích, bílá pokrývka křupala i pod těmi nejopatrnějšími kroky.
"Šárko, nech to, to poškodíš....!" Holčička ucítila na svém rameni ruku a vykřikla. Její bratr se svíjel smíchy na zemi. "Adame, nech toho, to není sranda!" napomenulo svého bratra děvčátko vystrašeným hlasem. "Pojď se koulovat, ty bábovko." navrhl chlapec a mrštil po své sestřišce sněhovou kouli, která se jí rozprskla o čelo a poloivina jí zůstala za pravým sklem brýlí. A Adam se znovu smál. Děvčátko už mělo na krajíčku a chtělo jít domů a povědět všechno mamince, ale Adam k němu přišel a pohladil ho po hlavě, načež mu jedním prstem očislil brýle od nepříjemného sněhu. "Ježíš, nebul ségra, dyť to je jen prdel." A Šárka přestala s natahováním a dala se do smíchu. Sprostá slova jsou přece vtipná. "Hele, podívej, děda rozsvítil!" vypískla dívka a popošla blíž k zamaštěnému oknu. Oba dva sourozenci viseli pohledem na vyzáblé postavě s čepicí naraženou na špičce hlavy, dvěma ušima připomínajícíma vějíře, která měla modrý svetr a šedou zástěru zašpiněnou od všech skvrn a barev, nejvíce však bylo bílé. (Hmmm, možná trochu perverzácký. Ale moc se mi ten nápad líbil, tak mě, prosím, nekamenutje) Děda se chaoticky pohyboval po své dílně a žárovka visící na drátu z ušpiněného stropu mu k tomu svítila. V této nečisté kobce nikdy nebyl žádný lustr.
Obě děti napjatě sledovaly, co děda udělá. Ale shrbená postava pouze prohrabávala regály sahající až ke stropu, které byly zaplněné maticemi, šrouby, řetězy, koženými řemínky, hubicemi od vysavačů, chemickými roztoky, ze kterých by se radoval každý toxikoman a spoustou dalších nepotřebných, starých a rozbitých věcí.
Šárka už se začínala nudit, protože tohle vídala pokaždé, když s bratrem dědu sledovali. "Adámku, vidíš ten modrej kýbl?" zeptala se dívenka. "Jasně," opdpověděl její bratr. "Tak v tom on máchá mrtvoly a vždycky, když jí zmáčkne moc, tak ta krev přeteče, proto na něm jsou ty červený šmouhy!" Adam se začal smát. "Jo, proto má asi v podlaze tu díru, kerá vede do kanálu na ulici." Teď už se šíleně chechtali oba dva.
Děda se najednou otočil a svýma jasně modrýma očima se díval skrz zašpiněné okno směrem do bílé zahrady. Potom zhasl světlo a rychle odešel. "Viděl nás?" zeptala se roztřeseně holčička. "Nevim, pojď se čumnout dovnitř." navrhl její bratr. A ona souhlasila.
Adam strčil do klíčové dírky drát a obratně s ním zakroutil. Ale nebylo třeba- dveře byly odemčené. Plíce sourozenců okamžitě naplnil zkažený vzduch páchnoucí po ředidle. Holčička zakašlala a přikryla si pusu i nos šálou. Adam chtěl jít na druhý konec dílny, ale o cosi zakopl a rozplácl se na zemi. "Brácho, jseš oukej?!" zaječela holčička, ale odpověď nepřicházela. Až potom, co se bledý měsíc dostal přesně nad zahradu a osvítil tak nečistou kobku jejich dědy si děvčátko všimlo, že z hlavy jejíhho bratra se řina temně rudá nit směřující do díry v podlaze.
Šárka zaječela. Probudila se úplně spocená ve své posteli a ztěžka oddychovala. V tyto chcvíle proklíná dědu za noční můry, které se jí vracejí stále znovu a nikdy nepřestanou....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama