Můj příběh- podruhé

30. srpna 2011 v 21:49 | Šaras |  Moje kecy
A tak jsem se teda rozhodla, že napíšu jeden příběh... Jak jsem si tady četla ty vaše, o nešťastnejch láskách, tak to ve mě celej den hlodalo a prostě to nějak musí ven. Možná si tady budu trochu hrát na tetu Miluši, tak mě nekamenujte. Je mi teprv 15, mám život před sebou, ale rozhodně nechci udělat už víckrát tu stejnou chybu...


Začalo to docela nevinně. A asi to mnohý z vás nepřekvapí, začalo to na fejsbůku. Příjdu, sednu, zapnu PC, přihlásím se... A co nevidím- nová žádost o přátelství. Kluk, v tý době 16 roků, černá patka, krásný hnědý oči, piercing v puse a bůhvíkde ještě. Pro mě v tý době kluk jako z pohádky. Klepla jsem na přidat... (Bylo to na začátku června)
Facebookovskej chat mě vždycky děsně sral. Takže jsem ho poprosila, jestli by mi nedal svý číslo na icq, souhlasil s tím. Konverzace byly ze začátku furt to samý- "jak se máš, co děláš,.." Ale začal mě zajímat. Začala jsem se vyptávat- oblíbená barva, jídlo, zvíře, muzika. Měli jsme toho hodně společnýho. Postupem času jsme si psali víc a víc a já jsem se zamilovala. Jak naivní a trapný, vzhledem k tomu, že bydlel v Praze a v životě jsme se neviděli na živo. Ale čas nevrátím. Psal mi každej den, vždycky jsem se u toho icq tak nasmála, těm připomínkám a sexuálním narážkám. A jednoho krásnýho dne ze mě vylezlo, že se mi strašně líbí. Byl překvapenej. Ale říkal, že je to oboustranný. Tehdy jsem byla ráda, teď bych chtěla, aby mě poslal do háje. A tak jsme si psali dál a já už jsem umírala, bála jsem se, že... An inevím. A tak jsem mu prostě narovinu vykvákla, že ho miluju. Za pět minut jsme už byli ve vztahu. Facebookovym. Nesnáším mrvení vztahů facebookem -.-"
No, nějak to pokračovalo. Byl zhruba druhej tejden prázek a na fejsu další žádost. Po pár řádkách psaní jsem zjistila, že je to teplej kámoš mýho "kluka". Byl fajn. Je fajn ^_^
Odjela jsem na tábor. Zamilovaná jak blázen, ani jsem nepomyslela, že bych si tam hledala nějakýho kluka. I když jsem mohla. Byla jsem blbá, tehle rok jsem se polepšila. Až moc, na můj vkus... Když jsem přijela, natěšená, že si zase pokecám, přišlo zklamání. Ledová sprcha. Neozval se mi. Jediná zpráva, nic.
A tak Šaras spadla do depresí a dělala takový blbiny jako například rytí si napisů a jednoduchejch čar do ruky, psaní strašně depresivních básniček a tak. A pořád jsem doufala, že přijde a omluví se mi a já budu zas happy. Našla jsem si jinýho kluka, ale na Coorbyho jsem nezapomněla. Nebyl den, kdy bych si nevzpomněla, nepřejela rukou po některý z jizev (většina už se mi zahojila, zbylo jen pár písmen) Ale časem... Teda ono skoro po roce... Jsem se na to vykašlala, řekla jsem si, že je to kretén a tím to haslo. V tý době, kdy byly ty vzpomínky čerství, mi hodně pomoh ten jeho kámoš, se kterým si píšu do teď...
Coorby se mi ozval, skoro na rok přesně od doby, co mi poprvý napsal. Omluvil se, že je mu to líto a pak zase zmizel. Starý rány se obnovily a já jsem byla opět v řiti. Jen na chvíli, pak jsem byla naštvaná a pak... Jsem to nechala bejt.
Co z toho plyne? Byla jsem kráva a vy nebuďte stejný a neveěřte nikomu, kdo vám říká "Miluju tě" přes obrazovku počítače... A radši nevěřte ani, když vám to říká do očí a pokčjete si, až vám to dokáže :)
Dobrou noc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 qweser qweser | Web | 30. srpna 2011 v 21:54 | Reagovat

pěkný blog

2 jjjj jjjj | 30. srpna 2011 v 21:59 | Reagovat

super blog a napíšeš mi něco pls sem http://mrdat.blog.cz/1108/piste-nadavky#komentare

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama