Co jsem našla v rozepsanejch

23. září 2012 v 19:18 | Šaras |  Moje kecy
Po miliardě let jsem se opět šla podívat na tuhle podivnou zaprášenou stránku. A nějak jsem zkoukla, co tady mám vlastně rozepsaný, protože jsem už na všechno zapomněla. Zapomněla, jaký to bylo před půl rokem. Všechno je zas jinak, jinak, jinak, totálně a úplně jinak. Nemám Megí. To je snad jediný, co je pořád stejný. A mám Rouzí. Kříženku bílýho labradora, šarpeje a údajně ještě jakýhosi bojovýho plemene. Je to pako, který je při běhání nějakou neznámou silou občas vymrštěný do vzduchu, nebo ho naopak něco mačká k zemi a občas mu to podráží nohy. Ale našla si cestu do mýho srdce a když jsem prohlašovala, že se mnou nemá nic společnýho, nemluvila jsem pravdu. Je to moje druhá polovina. Zatimco Megí byla vznešená a náladová, občas zlá a uměla kousnout, běhala jak o závod a byla šikovná, Rouzí je pako, co má každýho rádo...

Nedopsanej článek z někdy před rokem:



Hih
Tak jsem se byla projít s Meguškou. V dešti. Krása ^_^

Venku prší a kapky deště stékají po okně ve snaze dostat se dovnitř za mnou. Bezúspěšně. Sedím na židli u psacího stolu a hlavu mám v dlaních. Přede mnou je otevřená učebnice matematiky. Moje hlava je plná a proto se rozhoduji, že půjdu ven a nechám vlažnou vodu z nebes, aby se dotkla mé kůže a vpila do mých vlasů.
Stmívá se. Mám strach ze tmy a z tmavých koutů toho místa, kam se chystám v tomhle deštivém podvečeru jít. Ještě než zamknu dům, z věšáku u dveří beru vodítko. Bez psa ani krok. Odvazuji Megí od boudy a okamžitě dostávám sérií zásahů všetečného psího jazyka. Připínám ji na vodítko a zavírám branku.
Déšť zesiluje a já se vyhýbám kalužím, do kterých se vlévají další a další kapky. Ulice jsou prázdné, všichni se choulí doma. Já ne, jsem venku, vystavuji svůj obličej mokru a neberu ohledy na to, jaký vliv to bude mít na mou řasenku.
Pouštím mou psí kamarádku z vodítka. Přece jen už máme hlavní silnici za sebou a nikde není nikdo, kdo by se jí bál. Její tlapky vlhce pleskají na cestě, která mi je tak důvěrně známá. Jdeme bok po boku a naše kroky doprovází hučení řeky a zpěv neustálého deště. Snažila jsem se své boty udržet suché, ale i přesto jsem se dala do běhu. Chtěla jsem utéct od smutku a od starostí,chtěla jsem to všechno pustit z hlavy a být chvíli šťastná, nespoutaná. Vyhýbala jsem se kalužím a po chvilce už jsem byla skrytá v lese.
Barvy byly syté a všude byla zelená. Déšť oživil unavené stromy a smyl prach z kapradí. Stála jsem na břehu řeky a zhluboka oddechovala. Vzduch chutnal po dešti. Zaklonila jsem hlavu a chytila pár kapek do otevřené pusy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tis Tis | 7. prosince 2012 v 8:30 | Reagovat

Hej, dobrá zpráva... Fakt teď píšeš líp... Ale trošku mi připomínáš Tichoše :D

2 Šar Šar | 7. prosince 2012 v 8:45 | Reagovat

Ach nein. Ale líp píšu, když jsem smutná, než když jsem veselá ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama