Leden 2013

Rok

28. ledna 2013 v 21:46 | Šaras |  Šaras a to všechno
Je divný, jakej význam pro mě má čas. Nějaký dny mám prostě spajtý s určitejma událostma. Probudim se, náhodou minu kalendář a už si hryžu ret, zapínám nostalgický písničky a vzpomínám si... Dneska to je přesně rok, co jsem kreslila Brťákovi obrázek k narozkám a házela mu ho na zeď na fb. Bylo tam něco o prasácký náladě. Byla to taková démonka a byla asymetrická a taková divná. Opírala se o kus šutru na kterym bylo napsaný věnování.
A nikdy už to nebylo stejný, jako tenkrát. Nechci, aby to bylo takový s někym jinym. Jsou věci, který jsou prostě jen pro některý lidi, nikdo jinej na ně ode mě nemá právo. Třeba je to škoda, ale já si nechci zkazit vzpomínky. Jak jsme leželi v temný místnosti, jediný světlo bylo modrý z obrazovky. Ta zeď byla studená. A my se hrozně smáli, když jsme zrovna neměli jazyk v puse toho druhýho. Pamatuju si, jak jsem zarejvala nehty do jeho zad, když mě on kousal do krku. Nic jinýho. Jen tohle. A přitom to bylo lepší než jiný věci s jinejma lidma, který zašly mnohem dál. Takový nádherný netečný cosi, prostě kousni, uvidíme, co se stane. Vlastně to byl jeden z mála (2) kluků, kterejm jsem psala Ti s velkým T a značnou... Úctou? To asi ne, psíš takovej submisivní respekt.
Pamatuju, jak jsem si ryla srdíčko do levýho zápěstí. V noci, žiletkou. Srdíčko... Není vidět, jizvy se mi hojej. Jizvy jo, ty vzpomínky a obrázek, kterej mám doma, to nezmizí. Ne jen tak z ničeho nic... A nevím, proč mi ty věci chyběj, vždycky, když si vzpomenu, příjdu si, že se to děje znova, znova ta strašná bolest a pocit vnitřní prázdnoty.
Bude to dobrý? Nevim, asi ne.

Umírám

24. ledna 2013 v 20:37 | Šaras |  Šaras a to všechno
Říkám si, nepsala jsem už miliardy článků se stejnym názvem?
Je před pololetim. Už jen pět měsíců a začne totální ráj. 7 měsíců a začne peklo. 2 roky a pět měsíců a třeba už ani nebudu mezi živejma.
Mam černý vlasy. Líp řečeno černo mordý. Údajně to je sexy. Nevim, jestli jsou zničený křivě ostříhaný vlasy sexy, ale budiž. Pořád se cejtim líp, než když to bylo červený. o.O
Uvidíme se v očistci.

Znova a znova a znova a znova.

5. ledna 2013 v 22:12 | Šaras |  Šaras a to všechno
Všechno mě sere.
Jak mi vlasy padaj do xichtu. Přitom jsem tak strašně ráda, že mi narostly. Že už neni ani vidět, že jsem je měla vzadu sešmikaný strojkem. (Doprčic, jasně, že to není vidět. Mam je pod ramena. Hodně po ramena. Ale nejvíc mě štve, že i když mam v tom profilu, nebo co to je, napsaný, že mam vlasy černý, tak... Už jsou dávno červený. Chci moje dlouhý černý emácký vlasy zpátky. -_-)
Sere mě, jak mi máma kouká přez rameno na komp a, i když mam otevřenou hlavní stránku blogu, jen mi nadává, že zase sedim u fejsbůku a že už ani nečtu. Čtu markýze de Sade. Začlo mě to nudit. Nechci už jen číst. Nechci nic.
Chtěla bych si vzít sluchátka na uši a jít ven. Kamkoliv. Projít všechny ty místa, který miluju. Vzpomínat na všechno, co se tam stalo, koukat se, jak nádherně svítěj pouliční lampy, vdechovat vůni večera a pozorovat, jak se pomalu stmívá. Chtěla bych se jít zase ně kdy podívat do toho zatopenýho lomu, ta cesta tam je strašně krásná. I tam je to krásný. A hlavně... Mám tam na to moc krásný vzpomínky.
Chtěla bych zase začít psát povídky a ty moje divný básničky. Nějak se na to ale necejtim. Nechce se mi ani kreslit a to jsem do Tes dostala k narozkám nový pastelky. Nechce se mi vůbec nic. Měla bych se učit a do toho se mi nechce už vůbec. Pocit, že budu muset ve středu znova do tý pakárny mi nahání strach. Už jen kvůli testu z dějáku.
Zase si ujíždim na písničkách od S-Koreho. Protože mi trochu připomínaj ty časy předtim. A hezky se u toho usíná.