Za zamčenými dveřmi

26. února 2013 v 19:46 | Šaras |  Šaras a to všechno
Neberte ten název vážně, protože to zní jak nějaký porno. Neumim psát názvy, ale protože každá věc by měla mít jméno, tak vymejšlim názvy. Zněj blbě.
Ale abych to aspoň trochu vysvětlila... Je nějaká soutěž, Zlatá tužka či tak a já se nechala ukecat, že budu uvažovat o tom, že tam nějaký ty žblepty pošlu. Jenže v pravidlech je, že to nesmí bejt popis nebo úvaha, což mi trochu ztěžuje práci, protože povídky jako takový (zápletka, vyvrcholení, rozuzlení a nevim, co všechno tam je) mi moc psát nejdou. Už jen kvůli tý zápletce a konci.
Vlastně jsem dneska strávila matiku a češtinu tím, že jsem psala tuhle věc. Není to asi úplně finální podoba, ale já to radši přepíšu ještě dneska, než to zase někde ztratim.
A sorry za chyby, jsem na noutu a moje klávesnice mi tak uplně nevyhovuje.


Vločky. Tolik jich padá. Jsou jako peříčka z křídel andělů, zahalující ulice a znemožňující lidem pohled na těla malých zvířat, která nepřežila silný mráz.
Dívá se skrz zamřížované okno a blonďaté vlasy má spadlé do tváře. Na malou chvíli si všimne svého vlastního odrazu a rty se mu zkroutí do nepatrného úsměvu. Pozoruje scénu za okny; připadá mu neuvěřitelná, jako optický klam, iluze, lež...
Jak dlouho ještě?
Škubne sebou, když slyší klíč rachotit v zámku. Vždycky se mu líbily klíče, bylo to takové malé tajemství, protože každý klíč má své dveře.A každé dveře jsou zajímavější, když jsou zamčené.
Za zamčenými dveřmi je tajemství.
V příjemném šeru pokoje se objevuje pruh světla tak ostrého, že musí přivřít oči. Slyší skřípavý zvuk koleček a pak ho dvě silné hrubé ruce vtlačí na kolečkové křeslo.
Všechno kolem je zářivě bílé. Tak jako vybělený úsměv ředitele. Zápach desinfekce , klapání zdravotnických bot, skřípání koleček vozíkua tlumené, nepříjemné hlasy zřízenců, které zní škodolibě a útočně. Zdá se, že přicházejí odnikud a zároveň jsou slyšet všude.
Co se děje? Bolí mě to.
Jeho tvář zůstává naoko stejná jako je vždycky, když ho vidí. Kdyby se podívali pořádně, všimli by si malé vrásky mezi jeho obočím, o které on ani nevěděl. Byla jediným důkazem jeho strachu a bezmocnosti.
Neznámý člověk s hrubýma rukama ho dotlačil doprostřed místnosti tak, aby byl naproti bílému plátnu. Místnost vypadala útulně a bylo v ní teplo a šero. Zchoulí se do kolečkového křesla a zavře oči.
A pak... Hlas.
"Vzbuď se!" Škubne sebou a prudce otevírá své jasně modré oči.
Na plátně před ním je obličej ředitele, ale něco je jinak. Jeho usměvavá maska je pryč.
Věděl jsem to. Zamčené dveře, za kterými je tajemství.
"Snaíme se ti tu pomoct! A jaká je tvoje odměna?! Žádná! Ale jak chceš." Jeho hlas se mění ve vrčení, které přerůstá v křik. "Naučím tě bejt poslušnej! Dostaneš takovej trest, že si nebudeš pamatovat svý vlastní jméno!"
A teď už je klidný, jeho obvyklý bílý úsměv je zpátky, což ho děsí ještě víc, než křik a výhružky. "Já chtěl bejt hodnej, ale teď už máš smůlu! Odvezte ho na sedmičku."
Tvář mizí a zůstává už jen pocit strachu.
Muž s hrubýma rukama tlačí vozík bílými chodbami a chlapec sedí a přemýšlí. Najednou však ucítí...
Teď nebo už nikdy.
Prudce se zvedá z vozíku a běží ke dveřím vedoucím na balkón, které nechal jeden z nepozorných zřízenců omylem otevřené. Ví, že za ním běží ten člověk s hrubýma rukama, proto nemá ani odvahu se ohlédnout.
Sníh je studený, až ho to bolí na bosých nohou. Aby zastavil bolest, přeskakuje zábradlí.
Svoboda. Tajemství za zavřenými dveřmi.
Padá mezi vločkami, které připomínají peří z křídel andělů. Myslí si, že padá nekonečně dlouho, ale ve skutečnosti je to jen zlomek vteřiny.
Největší tajemství, které se skrývá za zamřížovanými okny a nepřirozeně bílým úsměvem.
Pád, který by ho jinak zabil, byl zbržděný sněhem. Dvě hrubé ruce ho zvedly a odnesly pryč.
Krčí se v rohu místnosti jakoby se chtěl skrýt před jasným letním sluncem. Výraz má pořád stejný jako vždycky. Ale kdyby se zřízenci podívali blíž, uvidí prázdnotu i tam, kde nikdy dřív nebyla. V jeho velkých modrých očích.
Bůh umřel. Anděly strhal ďábel z oblohy a jeho démoni jim zlámali křídla. Jejich peříčka pokryly celou Zem...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dominique P. Dominique P. | 1. března 2013 v 20:52 | Reagovat

psychiatrická léčebna Dobrá mysl.
né jinak Šaras..wow (: (y)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama