Duben 2013

Jsem

16. dubna 2013 v 21:23 | Šaras |  Šaras a to všechno
Dramaťák a autorská tvorba se společnym tématem "Jsem". Co jsem? To by za mě mohli napsat ostatní, je to stejný, jako když umělec nemá právo hodnotit svý dílo, protože o tom ví hovno. Tak já nemam právo hodnotit sebe samu. A nebo se spíš cukám, protože už se mam plný zuby. A vůbec mi to nejde napsat. Mam vymyšlenou jakous takous osnovu nebo tak něco, prostě to, jak půjdou jednotlivý výstupy za sebou a tak. Mam určitý plány i se scénou, ale to se nelíbí Říďoj, páč ty věci, co by byly na scéně musej mít účel a musej bejt funkční, ne jen na ozdobu. Což je mimochodem docela hezká myšlenka, škoda, že to tak v reálnym životě neni.

Můj vesmír tvořej čtyři zdi a bílej strop. Postel je loď a pluje prostorem. Dusno a hnusně, uzavřeno, izolováno. Tak sama.
Moje prsty blouděj po zdi, červený a černý stříkance barvy jsou jako hvězdy a daleký galaxie, jako protáhlý a divný lidi, který nepocházej z naší planety. Písmenka, rejhy a různý praskliny na nátěru mi dávaj ten pocit mýho bezpečí, mýho malýho skromnýho vesmíru, místa, který je jenom moje... Sem za mnou nikdo nemůže, nikdo mi tady nemůže ublížit. Ani ty věci pod postelí a v zrcadle. Nebojím se jich. Stojim na posteli, v ruce třímám malej drřevěnej mečík a deka je můj štít. Ne, nebojim se. V mym malym infantilnim světě se mi nemůže nic stát. Jedinej, kdo mi může ublížit jsem já sama.

A všechno je pryč, zbyly záclony jako mlha, která může zahalit mý nahý tělo, který nenávidim. Nikdo nevidí, všichni věděj. Úšklebky. Sto chutí všechno vrátit, ale stejně jako chrání mě můj palác před nima, tak chrání i je... Předemnou. Zem je pohodlná, můžeš vymyslet statisíce poloh, jak na ní ležet, jak se opřít a zaměstná to tvoje myšlenky.

Schoulená do klubíčka nasávám vůni, která mi žene krev do tváří. Kdyby mý srdce přestalo tlouct, pravděpodobně by to nebyly elektrický šoky ani žádná jiná resuscitace, ale právě tahle vůně, co by mě probralo k životu. Netmej úsměv, přetočení na druhej bok. "Chci se schovat v tvý náruči, zapomenout, že svět je zlej, tak pusu na čelo mi dej, ať vim, že zejtra bude líp," zašeptám a na malej moment si vážně přeju, aby ty slova slyšel.


Jo, jestli tohle má ta holka v palici, tak už musí bejt fakt magor.
Dneska ráno jsem se definitivně rozhodla, že se přestanu malovat. Celej zbytek dne jsem toho litovala, hlavně když jsem někde viděla obraz mýho vyblitýho xichtu. Potřebuju ostříhat, obarvit, nový hadry a novej přístup k životu.


ÁDYJÉ, zmrdi.

Dřevorubcův první příběh

5. dubna 2013 v 17:34 | Šaras (resp. John Connolly) |  Šaras a to všechno
Takhle nějak si představuju Červenou Karkulku. Ten příběh je anglicky, páč jsem ho česky nesehnala, takže si tady můžete ověřit svý znalosti.
Mimochodem je Kniha ztracených věcí jedna z mejch nejoblíbenějších knížek. Ono totiž není moc knih, který by mě dokázaly fakt upřímně rozbrečet. Musim si jí sehnat. A taky musim donutit jednoho Cartamana, aby mi vrátil mojí Nokturnu - taky od Connollyho.

Sebepoškozování

3. dubna 2013 v 23:00 | Šaras |  Šaras a to všechno
Sedim na židli u stolu a cejtim, jak mi po kotníku teče krev. Štípe to. Sedim tady, tvářim se šťastně a je mi na chcípnutí. Zase mam ten hnusenj pocit, že jsem zklamala a že nejsem dost dobrá.
Děti, neřezejte se. Nejde s tím přestat.
Už se to se mnou táhne čtvrtej rok a jizvy pod levym ramenem jsou vidět stále. I ty který vznikly před třema rokama.
Chci s tím přestat, ale nemám sílu. Je mi to strašně líto pokaždý, když to udělám, protože vim, že jsem slibovala, že předtím to bylo fakt naposledy. Nemam motivaci, protože o tom nikdo neví (Hm, zejtra máme tělák a budem šplhat po tyči. Skvělý.) a tak není nikdo, kdo by mě mohl vytáhnout. A není nikdo, kdo mě bude hlídat 24 hodiny denně a dívat se, jestli se mi náhodou nesmekla žiletka, když jsem si holila nohy. Přesně tak se to totiž stalo teď. Z ranky začla týct světle rudá krev a já jen tupě vzala břit a řízla se nad kotník. Nebolí to. A tak jsem řezala znova a znova a jen jsem bez jakýhokoliv většího zájmu sledovala tu krev.
Pak jsem si zdrceně sedla a bylo mi ze mně na blití. A definitivně jsem si řekla, že s tím přestanu. Že zatnu zuby a vládnu to.
Konečně můžu přestat myslet na minulost, protože mam člověka, díky kterýmu se těšim na každej další den.

Děti, neřezejte se. Nejde s tím přestat.